Voda nebo peníze?

Voda je pro nás, obyvatele střední Evropy, věc samozřejmá. Statistikou je uváděna spotřeba 120 – 150 litrů na jednoho člověka v ČR. Zdá se vám to moc? Nezapomínejme, že je v průměru započítán objem vody na sprchování, praní, umývání nádobí apod. Všechna tato spotřebovaná voda má někde svůj konec. A zde se začíná rozplétat problematika našeho přístupu k odpadní vodě a vůbec k vodě jako takové a jak se o ni každý z nás zajímá.

První, velká skupina lidí jsou běžné městské domácnosti, jejichž odpadní trubky končí ve spletité síti potrubí směřující na městskou čistírnu odpadních vod. Takové domácnosti jsou z hlediska odpadních vod bezstarostné a takzvaně „v pohodě“. Zde totiž stačí spláchnout záchod, vypustit plnou vanu, pustit pračku a špinavá voda je pryč. O tom, kam odtéká, už se blíže nikdo
nezajímá. (pozn. do odpadních vod se tímto způsobem často dostávají i takové věci, které tam vůbec nepatří.) Mnohdy se tak děje z neznalosti a spoléhání, že: „Oni už si s tím poradí, vždyť máme čistírnu pro více než 600 000 lidí, a ještě za tolik peněz.“ A to nejsou jen domácnosti, nezapomínejme taktéž na firmy, školy, úřady, jídelny, sportovní centra a další.

Druhá skupina je teď už také v podstatě bez starostí. Do té patří občané menších obcí, kde se, třeba i na základě nejrůznějšího nátlaku, obec nakonec rozhodla vybudovat ke spokojenosti všem kanalizaci. Někde i s výstavbou menší obecní ČOV. Děje se tak hlavně v případech, kdy se jedna obec, pojmenujme si ji nyní Pravá Lhota, nemohla napojit na vedlejší obec, Levou Lhotu.
Co ale takový krok obnáší? Řekněme, že se Pravá Lhota i Levá Lhota naprosto „vyždímaly“ z peněz, pokud tedy nepatří k těm šťastlivcům, kterým bylo na výstavbu částečně finančně přispěno. Lidé mají o starost méně, ale hospodář obce musí velmi omezit rozpočet na několik zbývajících sezon. Už nebude moci pozvat na dětský den Hopsalína a plánovaná výstavba chodníku k obchodu se odkládá na neurčito... A už jsme se zase zamotali do kolotoče vody a peněz, jak je totiž vidět, není to jen o té vodě.

Prozatím ale byla řeč jen o těch z nás, kterým odpady končí „ve zdi“, kdo si zaplatíme stočné a žádné další starosti s tím nemáme. Za co ale přesně platíme?
Ti městští, bytoví, nemají na vybranou, je to kolem stovky za stočné i vodné. U „domkařů“, restaurací, rekreačních objektů a dalších je třeba brát v úvahu i to, zda k odběru pitné vody nemají vlastní studnu. Zde se pak vypočítává paušál na x m 3 /rok. Je to různé, ale za vodu se zkrátka vždy něco platí.
Ano, voda něco stojí. Je otázkou, kolik za ni budeme ochotni platit dejme tomu za 10, 20, 30, 100 let? Jakou s tím má ale daleká budoucnost souvislost?
Někteří dloubaví kutilové ví, jak obejít spotřebu vody, a proto na ni většinou obzvlášť nehledí. (Myjí pak hrneček od kávy v litrech vody, dopřávají si každodenní lázeň a další.) A pak, co je nám do nějakého Kapského města, kterému na duben předpovídali katastrofické scénáře o nedostatku vody? My na vodu stále máme a budoucnost je daleko.

Přeskočme zpátky od filozofování zpět k tomu, co tento článek vlastně naznačuje. Řeč je o tom, že mnohým z nás neteče voda do kanalizace, ale dejme tomu, ji pouštíme do jímky, nebo septiku. Realita je ovšem taková, že nemalý počet lidí má z jímek a septiků zajištěnou přepadní hráz na odtok a jen to menší množství dbá na pravidelné vyvážení, jakmile se kapacita jímky naplní.

V těchto případech bývá voda nejlevnější a v současnosti jsou i tito lidé opět bez větších starostí týkajících se této problematiky, taková situace ale nemá šanci do budoucna přetrvat.

Zatím se tedy zdá, že obecně bývá pohodlnější, když naše žumpa prosakuje a stává se bezednou. V tuto chvíli to nikomu nevadí, alespoň zdánlivě. Tato skutečnost totiž může mít vliv na sousední studny a pokud by z takové studny chtěl náš soused onu vodu pít, nejspíš by to mohlo začít vadit.

Poslední skupinou jsou majitelé domovních ČOV, kteří řeší odpadní vodu po svém. Zde už jsou starosti přítomné. V takovém případě totiž více bereme na vědomí a hlídáme, co si do odpadu pustíme, voda totiž teče do naší čistírny, která nás stála nemalý obnos a řadu zařizování. Ať už o tom ale máme tušení či nikoli, je právě tato volba, tedy pořízení vlastní ČOV, značně nadčasová. Výhodou domácích ČOV  je, že vyčištěnou vodu lze použít např. na zalévání, či tzv. šedou vodu (lehce znečištěná voda ze sprch, praček, myček, aj.) dokonce znovu použít třeba na splachování. Pokud tedy k čistírně máme i svůj vlastní zdroj vody, stáváme se soběstačnými. ALE, i vlastníka čistírny to něco stojí. Je nutné provádět rozbor vyčištěné vody, případně revizi odpovědnou osobou. Pořád je to ale rozumné a dostupné řešení, jestliže se nenabízí možnost pouštět vodu do kanalizace.

V čem tedy spočívá zmíněná nadčasovost lidí vlastnících doma nebo ve svém penzionu či podniku malou čistírnu? Vláda na nás totiž něco chystá, ba není to jen ve fázi chystání, vlastně nám  už schválila novelu zákona, která se týká povinnosti řádného naložení s odpadní vodou. Od této chvíle už nebude jednoduché a bezstarostné, když nám voda z jímek utíká někam pryč do rybníka nebo do lesa. Zde nám totiž od roku 2021 s dvouletou zpětnou platností hrozí návštěva odpovědného úředníka. Ten po nás bude chtít razítko, že jsme se řádně postarali o vyvezení žumpy a ještě si dokáže rychle spočítat, že těch razítek za dva roky může být klidně deset. Když je nebudeme mít, máme na krku pokutu, ani nevíme jak. A co víc, už staneme na černé listině a úředník může přijít znovu.

Říkáte si, že to není správné a že jde pouze o další způsob, jak ztěžovat život lidem?
Položme si ale velmi důležité otázky: Chceme mít na návsi rybníček čistý? Nebo aby v místním potoce už nekvasila jakási podivná hmota? Pak se zamysleme nad tím, jak se o odpadní vodu staráme. A snažme si uvědomovat souvislosti mezi kvalitou pitné vody, tak i kvalitou vyčištěné odpadní vody, a že se ne vždy jedná jen o peníze a že nejlevnější dostupná možnost není vždy ta správná a investovat se v některých případech skutečně vyplatí.

E-SHOP

Bakterie a enzymy pro jímky, septiky a suchá wc

Bakterie a enzymy do domovních ČOV