O fosforu a jiných peripetiích

Jak to vypadá s přírodními koupališti, vodními nádržemi, rybníky a přehradami vždy, jakmile naplno odstartuje koupací sezóna, všichni víme. Voda se s každým dalším létem kazí daleko rychleji, bývá zelená, bohatá na živiny a nijak zvlášť nevábí ke smočení v parném létě.

Některým z nás současné koupací podmínky nevadí, avšak měli bychom brát na zřetel hrozící nepříjemnosti, které mohou vyvstat při kontaktu vody obsahující sinice. Sinice obsahují látky, které způsobují alergie. Následné projevy se ukáží podle toho, kolik toxinů se do těla dostane a jak působí na daného jedince. Zmíněný aktuální stav tedy často nutí většinu populace vyhledávat průzračnou vodu s nádechem azurové barvy a chlorovým odérem, který svědčí o naprosté nezávadnosti a čistotě prostředí.
Lidé touží mít bazény doma na zahradě, právě aby se ošklivé zelené vodě mohli bez problémů vyhnout.

Nelze hovořit zcela o úpadku zájmu o přírodní koupání. Existují místa, kam se rekreanti stále vracejí, ať už proto, že se tam voda „drží“ celou sezónu, nebo jsou místa spjata s tradičním letním kempováním či romantickým zákoutím přírody. Je však třeba podotknout, že na těchto místech pojem „hlava na hlavě“ už moc neplatí.
Vinu za stav povrchových vod nese člověk sám. Vnášení nadmíry organického znečištění, fosforu, dusíku a dalších nežádoucích látek je v lidských rukou, nesmíme se poté divit negativním projevům zvýšené koncentrace živin.

O důsledku lidského konání, o sinicích, se mluví, píše, přednáší a jedná, vynakládají se nehorázné prostředky na projekty pouze popisující realitu a mnohdy o naivních představách řešení. A skutek utek... Nejen v souvislosti s koupáním si můžeme položit otázky: Proč nehledáme skutečná řešení? Zcela logická a jasně definující? Proč nezačneme každý sám u sebe?
Tvrzení: za kvalitu vody může přebytek nevyčerpaných živin (zejména dusík a fosfor), zdá se být trefné a pravdivé. A nejedná se pouze o Českou republiku, podobná situace je i u našich sousedů i jinde v Evropě. Kde se ty živiny pořád berou? Odpověď není úplně jednoduchá. Musíme si uvědomit, že vše je souhra mnoha faktorů, jenž se navzájem prolínají a utvářejí tak vlastně náhled na dnešní svět.
Velmi zjednodušeně řečeno, dnešní moderní lidé z vyspělých zemí očekávají, že jim svět zaručí pohodlný život z hlediska materiálního zajištění a jistoty dostatku. Tím je myšlena skutečnost, že dnes nemusí mít obavu nad nedostatkem určitého zboží či služby na trhu. Když nám něco schází nebo nevyhovuje, dá se vše hned opatřit za nové, lepší, máme nekonečný výběr z možností a kvality. Má-li se člověk spolehnout na dostatek, musí svět zajistit dostatek pro všechny, aniž zná aktuální potřeby lidí. Tudíž svět tvoří neustálý přebytek, a to přebytek všeho.
Jelikož peníze vládnou světu, je vybočení z tohoto směru nepravděpodobné.

Abychom tuto úvahovou vsuvku mohli přirovnat k přebytku živin, které se dostávají do povrchových vod, zamysleme se např. nad zemědělstvím a obecně pěstováním plodin. Samozřejmě je rozdíl mezi zemědělstvím chudých zemí, kde se většinou upřednostňuje přímá spotřeba, a zemědělstvím nejvyspělejších zemí, které se může opřít o vysoký stupeň mechanizace, automatizace a využití produktů chemické výroby.
Zemědělská produkce ve vyspělých státech je řízena tržními mechanismy a je tlačena všemožnými dotacemi k nadprodukci plodin. Nelze ztotožnit pojmy plodiny a potraviny, neboť sami dobře známe třeba rozsáhlá žlutá pole s řepkou, která je mimo jiné z velké části zpracovávána na biopaliva. Očekávají-li se vysoké výnosy, snaží se zemědělci podpořit půdu hojností průmyslových hnojiv, a ty přinášejí ony nevyčerpatelné zásoby živin, které rostlina nemá šanci využít. Snadno se tak uvolní skrze četně zastoupené erozivní podloží do vodoteče. Zde také přichází na řadu další faktor, půda a její kvalita.

Značný přísun fosforu do vod úměrně souvisí s jeho spotřebou. Podle nejnovějších údajů se s touto surovinou dost plýtvá a snadno se pak cestou odpadních vod dostává do prostředí. Uvědomme si, kde všude se s fosforem setkáváme: prací prášky, tablety do myčky, saponáty, v potravinách při nakládání šunky, výrobě sýrů, v kolových nápojích, dále je velká spotřeba fosforečných surovin pro výrobu chemikálií a již zmíněných hnojiv.
Nutností větších čistíren odpadních vod je bezprostřední omezení vypouštění fosforu do vodotečí, nařizují to zákonné limity. Čistírny do 500 obyvatel takové nařízení nemají, a proto ani netuší, jakou koncentrací fosforu vodoteče dotují. U nás je stále ještě dostatečný počet obcí, které starost o odpadní vody neřeší a výrazně tak podporují eutrofizaci vod. Množství, které se vypouští není zanedbatelné. Obecně tyto vody končí v malých potůčcích, které však ústí do řek. Sledování koncentrace fosforu v tocích v jednotlivých úsecích pak naznačuje, který menší či větší potůček ovlivní celkový stav v řece. Hromadění živin se pak jednoduše zobrazí na vodních nádržích a přehradách, které máme snadno na očích.

Je pravda, že je velký nepoměr ve splnění požadavků okolo emisí fosforu do životního prostředí pro čistírny odpadních vod nebo malé domovní čistírny a na druhou stranu např. pro zmíněné zemědělské podniky. Nic pak nebrání tomu, aby tyto dva celky byly v sousedství na břehu řeky, a přitom pro každého platí jiný řád.
Jakmile spojíme dva zásadní proudy – vysoká spotřeba fosforu a jeho neefektivní likvidace, je jasné, že nastává deficit této suroviny v půdě. Již dnes se objevují zprávy o brzkém vyčerpání. Objektivní řešení, které umožňuje zachytit fosfor z odpadních vod a logicky jej využít je zatím v plenkách a doufejme, že nátlak na tento princip bude zesilovat.

V Česku se v 99 % stále přistupuje ke srážení fosforu chemickými činidly za vzniku solí a tím jeho uzamčení do nevyužitelné podoby. Škoda. Otázkou několika let pak možná bude potíž s nárůstem odpadních solí. Ale tak jako jinde, i u nás platí pravidlo, že co nehoří, to mě nepálí...
Každý obyčejný člověk pak může být soudcem při pohledu na věc. Třeba na kvetoucí vodní hladinu malebného rybníku. Může mít částečný pocit viny, zklamání, bezradnosti, ale vždy má možnost volby zvolit si cestu, kterou půjde. Ničit je daleko jednodušší než napravovat, ale když se chce, všechno jde. Aby příště, až na to stejné místo zavítá, mohl mít myšlenky klidnější.